Jiří Devátý: Apokryfy - Potopa

přetiskujeme dle naší výzvy literární text Jiřího Devátého Apokryfy - Potopa.


Příběh o praotci Noemovi, kterak se opil vínem.
  Tak, tak, pěkně jste to o mně napsaly, děti moje. Jaká jsem dělal alotria, když jsem se opil. Praotec Noe a taková
hanebnost. Ostuda.
  Víte, v té vodě jsme nechali celý náš život. Všecko. Minulost- je pryč. Budoucnost? Bůh ví. Ale od začátku byl
Bůh se mnou. Ba, řekl bych,že tenkrát mne snad přímo nesl na dlani. Jo, to se mi všichni smáli, že stavím loď
na kopci. Moje žena  mi nadávala starejch bláznů, prý, abych raději opravil střechu, když má pršet. Tehdy
jsem si byl jist. I když na tu střechu jsem taky vylezl, abych měl pokoj. Hm, a když se ptám Boha na smysl toho
všeho dnes, Bůh mlčí. To stačí, Noe udělal, co udělat měl a hotovo.
  A potom, když to přišlo, v té hrůze, když nářek hynoucích zanikal v přívalu vod, přišla na nás taková fúrie, silnější než jakýkoli strach. Teprve, když voda ustoupila, tu teprve na nás padl děs. Všude kolem zkáza a zmar.
Vítězství smrti. Zůstaly jen trosky, smrduté bahno a bolavé vzpomínky...
  Sára, má první, ještě dětská láska. Jak už to bývá, vše dopadlo jinak. To by byl docela banální námět na román.
Já měl tři syny se svou Rúth, ona zůstala bezdětná. Když jsem se naposledy vracel do archy, vyšla mi naproti,
rozloučit se. Už se neuvidíme Noe, řekla, ty ale zůstáváš v mém srdci. Ty víš, co děláš a děláš dobře. Tak jdi, tvoje
rodina tě potřebuje. Sotva jsem zamumlal něco v tom smyslu, že i kus mého srdce zůstává tady. Víc jsem nedokázal. Jen jsem tam tak stál a díval se, jak odcházela, hrdá a vyrovnaná do domu svého muže. Jen jednou se otočila a krátce mávla. A pak ty konce, když všichni tam dole zoufalí vylézali na střechy svých domů, ji jsem už
nespatřil.
  Ale přece se tráva znovu zazelenala a pro osm párů rukou bylo najednou tolik práce, že nám dala aspoň trochu zapomenout na trápení. Konečně i nový život se měl k světu. Rodila se mláďata, přišla i vnoučata. Také Jefetova malá Beroni. Chodila za mnou všude,jako štěně. Stále se na něco ptala. Dědečku, co je to? A proč? Znáte to, ty roztomilé dětské otázky. Ach, chodila a... už nechodí. Umírala mi v náručí, když ji uštknul jedovatý had. A já ji neuměl pomoci! Bože můj! Proč jen jsem bral na archu jedovaté hady?! Co jsem měl říct ztrápeným rodičům,
když se mě na to ptali? Přikázal mi to Bůh? Nebo moje  vlastní slepá důslednost? Bůh neodpovídá. Nikdo mi neodpovídá.  Vy to víte? Máte školy, máte bibli, Mojžíše,Proroky. Máte evangelia, každou neděli si můžete poslechnout kázání vašeho pana faráře v kostele. Proč jsem jen zachraňoval hady? Proč musela Beroni umřít?
  Tak jsem se opil. Na co je mi rozum, nač ještě důstojnost? Jsem jen červ- nahý jsem přišel na svět, nač ještě šaty?
Jak dlouho jsem tam tak křepčil v opilých mrákotách? Nevím. Vím jen, že jsem se probudil přikrytý. Moji dobří
synové, Šém a Jefet mne přikryli. Oni mi odpustili. 

Žádné komentáře:

Okomentovat

Prostor pro Váš názor / reakci.