Jiří Devátý: Kain a Ábel

V rámci projektu zveřejňování současné literatury, vznikající na Průhonicku, zveřejňujeme povídku Jirky Deátého.

,,V potu tváře budeš chléb svůj dobývat“. To řekl Hospodin, Bůh rodičům, poté, co je vyhnal z ráje.

A otec Adam mi to často opakuje. Tím mě tedy dost žere. Copak jsem nějaký lenoch? Když vidím

výsledky své práce, jak obilí roste a sýpky se plní, nelituji žádné námahy.

  To máti Eva nás zas konejší:,,Bůh slíbil, že žena toho hada z ráje jednou přemůže.“ Takže se tedy něco jako ráj zase vrátí? Tedy já nevím, nemá to hlavu ani patu, to její snění. A ten její mazánek

Ábel jí to baští. Pase si ty svoje kozy a chodí s hlavou v oblacích. Kolikrát je neuhlídá a ty mlsné potvory mi vlezou do osení. To se ví, že jim chutná. Když prokopávám zavlažovací kanály, Ábel mi pomáhá, jinak je ale na práci levej. Povzbuzuji ho, že přece dokážeme z téhle země vytvořit nový ráj svou prací a důvtipem. My přijdeme sami na všechno, co nám chtěl Bůh zatajit i na to, co nám

ďábel zalhal. Ale na to on, že prý právě takové touhy přivedly naše rodiče tam, kde jsme. Je lepší,

podle něho, přijmout život tak jak je a žít s Božím stvořením v míru a harmonii.

  Já ale vím, že tohle naše plahočení je jen začátek. Po nás přijdou další, kteří to dotáhnou dál a dokážou věci, o kterých se nám ani nesní. Vždyť o kolik nás Bůh povýšil nad stvoření, když řekl otci Adamovi, aby dal jména všem zvířatům! Máme světu vládnout a ne jen trpně snášet svůj osud!

  Stejně, chtěl bych vědět, proč jsme takoví, jací jsme? A proč byl v ráji had? Otec i matka jen krčí

rameny a zaraženě o tom mlčí. A někdy si pod tíhou viny uleví a vybuchnou v hádce, kdy si vyčítají chyby  navzájem, ale ani tak nikam nedojdou.

  Já jsem prvním člověkem narozeným z ženy. Potřebuji mít jasno. Sejdeme se všichni a poradíme se. Musíme dát životu řád a směr. ,,Otče, co uděláme, když už nemůžeme mluvit s Bohem přímo?“

A otec Adam rozhodl:,, Naše práce nám přináší užitek. Máme už zajištěné živobytí, na jaře se rodí

mláďata, přineseme tedy z prvních narozených kůzlat oběť.“

  A zabil Ábel kozlíka a Bůh jeho oběť přijal. Tak dobře, Ábelova cesta je správná. I já se budu

do léta snažit ze všech sil, aby se urodilo dost obilí, abych mohl příště zasít více zrna a vytvořit zásoby. Budeme mít tím více času a sil na všechno velkolepé, co je třeba na svět vymyslet a vybudovat, aby se nám žilo lépe. A léto bylo příznivé a obilí dozrálo. Je sklizeno a vymláceno.

Teď jsem na řadě se svou obětí já. Co se však nestalo? Bůh si mé oběti ani nevšiml! Můj chléb

Bohu nevoní? To je tedy k zlosti! A Ábel je vítěz. Mladší bratr a ještě mne bude poučovat?

Říká:,, Nevadí, třeba Bohu stačí jen jedna oběť za rok a příště to může být zas naopak!

Tak a teď už toho mám vážně dost! Ta jeho bohorovná tvář! Nemůžu ji ani vidět!

Kdepak mám motyku? Půjdeme na pole, Ábeli!

P. S. Všichni lidé jsou bratři.